Ráno jsem šel z hotelu na metro. Cestou jsem minul Higashi Honganji Temple, hezký šintoistický chrám. Poté jsem už dojel k hlavnímu bodu programu v Kyotu – Zlatému pavilonu aneb Kinkakuji. Opravdu je nádherný a obklopený plno zelení.
 |
| Zlatý pavilon v Kyotu |
Jinak samozřejmě Kyoto by si
zasluhovalo mnohem více času na návštěvu. Jednak je tam plno chrámů,
snad nejvíc ze všech japonských měst, ale taky je tam horší dopravní dostupnost
– metro nejezdí kolem chrámů, ale musí se přesedat na autobus, a taky jsou davy
turistů tvořící fronty u vstupů.
 |
| Jeleni v Naře |
Na poledne jsem se z Kyota
vydal do Nara. Nara je městečko necelou hodinu vlakem od Kyota, je známé
především svým parkem, v kterém se volně prochází japonští jelínci.
Opravdu jsou rozkošní a chodí si volně, kudy chtějí. Je možné je nakrmit
oplatkami prodávanými po 150 jenech. Taky jsem je nakrmil.
Odpoledne se ale toto příjemné
místo změnilo v přeplněnou noční můru a jeleny jsem docela i litoval.
Tento lidský disneyland mi připomněl, že je nejvyšší čas jít na vlak, abych
včas dojel do Hiroshimy.
V Hiroshimě jsem přestoupil a
pokračoval jsem trajektem na ostrov Miyajima. Příjemným zjištěním bylo, že
jeden z trajektů provozují i JR a byl kryt mým passem. Na ostrov Miyajima
jsem dorazil chvíli před západem slunce.
 |
| Cesta trajektem na ostrov Miyajima |
Když jsem vystupoval z trajektu, na
kterém jsem přijel skoro sám, s potěšením jsem koukal na ty davy chtějící
se na noc dostat do Hiroshimy. Na ostrově jsem potkal další jelínky jako
v Naře. Ty jsem tam nečekal. Byli ale hladovější, jelikož jim tu
neprodávaly žádné oplatky.
Spěchání z Nary bylo vykoupeno
úspěchem a nádhernou podívanou. Sedl jsem na zídka na pláži a počkal jsem, až
slunce zapadne za velkou červenou torii.
 |
| Západ slunce nad bránou chrámu Itsukushima |
Večer, když jsem se ubytoval, šel
jsem se projít po ostrově. K torii už bylo možné dojít suchou nohou a
všechny chrámy byly nádherně nasvíceny.
Ráno jsem šel k chrámu Itsukushima
Shrine, který je známý tím, že a odlivu je na suchu (stejně jako torii) a za
přílivu je na vodě. Proto je postavený na pilonech. Stihl jsem ho několik hodin
po přílivu, ještě z části zalitý vodou.
 |
| Chrám Itsukushima přes den při odlivu |
Pak jsem vyšplhal na Daisho-in
Tepmle. Nádherné relaxační místo cestou lemované stovkami sošek
s červenobílými čepičkami.
Přes poledne jsem na chvíli
zakotvil v Hiroshimě, prohlídl si zbytky industriálního paláce, který
postavil československý architekt Lecl. Stále nechápu, jak je možné, že na
místě, kde vybuchla atomová bomba, stále žijí lidé. Muzeum obětí bylo asi
nejhorší zkušeností z celého Japonska. Totálně přecpané, plné nerudných
turistů, nedalo se tam ani projít, chvílemi to vypadalo, že mi kvůli tomu ujede
i vlak, který mi jede za 3 hodiny.
 |
| Atomový dóm v Hiroshimě |
Na večer jsem byl už zpět
v Tokyu. Další den mě čekala návštěva známých v Tokyu. Z centra
to k nim bylo jeden a půl hodiny metrem, které se mezitím změnilo ve
vlakovou linku soukromého přepravce. U známých jsem zažil pravý japonský oběd a
čajový obřad.
 |
| Křižovatka Shibuya, tentokrát plná lidí |
Na večer jsem dojel znovu na
křižovatku Shibuya. Tentokrát byla mnohem zaplněnější. Pak jsem nasedl na Tokyo
Monorail a užil si z něj panoramatické výhledy na jižní část Tokya.
Pak mi zbývala ještě jedna věc na
zařízení – koupit si nový kufr. Baťoh a taška mi už suvenýry přetákaly a bylo
víceméně jasné, že mi stačit nebudou. Po kufru jsem se už díval v Osace na
nádraží a v Tokyu v několika obchodních domech, ale měly vždy jedno
společné – stály od 30, 50 tisíc jenů výše. Na kufr docela drahé. Až jsem
dostal v hotelu tip, abych se podíval kousek od Uena, že ho tam seženu.
Dojel jsem tam a opravdu, uličky plné stánkařů a, jak bychom řekli u nás,
vietnamských obchodů. Tam jsem za pár jenů sehnal kufr.
Pak jsem jel na hotel kousek
odtamtud. Docela zapadlý v uličkách, chvílemi jsem měl strach.
 |
| Řada torii v Nezu Shrine |
Druhý den ráno jsem zamířil do Nezu
Shrine plného už odkétajících azalek. Ale i tak to byl krásný zážitek.
Pokračoval jsem pár minut pěšky do zoo. Zamířil jsem tam hlavně kvůli pandám.
Vzhledem k tomu, že byl zlatý týden, zdaleka jsem byl sám. Naštěstí jsem
přišel dostatečně včas, abych během 10 minut byl v zahradě. Ti, co přišli
po mně, už takové štěstí neměli. Druhé překvapení následovalo – na pandy se
stála další fronta.
 |
| Panda v tokijské zoo |
Po prohlídce zoo jsem zamířil za
Noo, za kamarádkou z vlaku, a šli jsme se podívat na Senso-ji. Cestou jsme
si dali polévku ramen. Senso-ji bylo tentokrát mnohem mnohem plnější. Pak jsme
se odklidili do zahrad císařského paláce, nádherný, ale poněkud rozlehlý
zážitek, což pro mé již dost zničené nohy z bot, bylo docela
vyčerpávající. V Akihabaře jsme se rozloučili a já jel na Ueno a pomalu na
letiště.