pondělí 23. dubna 2018

Bláznivých 44 hodin v Bulharsku

Jak začínají vaše šílené cesty? Moje "Tak jsem v pátek odpoledne skončil v práci a ve tři se vydal vlakem do Bratislavy..." Cesta do Bulharska byla jednou z nich. Vlakem od Regiojetu v pátek večer do Bratislavy a tam týž noc Wizzairem do Sofie. Plus aby to nebyla nuda ještě v sobotu zajet 150 kilometrů do sousedního Plovdivu.


Antické divadlo v Plovdivu

Jediný způsob, jak takový výlet stihnout, je naskočit na vlak Regiojetu v 15:21 z Hlavního nádraží a doufat, že nebude příliš dlouho meškat. Rezerva tam je, ale jen jedna dvě hodiny. To pro československou železnici nemusí tak velký časový polštář, jak by si člověk přál. Proto mě vlak znervóznil, když nabral půlhodinové zpoždění u Pardubic kvůli poruše zabezpečovacího zařízení.

V Bratislavě vystoupím z vlaku a hned vidím, jak na stanici autobusu přijíždí linka 61 jedoucí na letiště. Doběhnu, k automatu, po menších peripetiích koupím lístek a vbíhám do dveří. Tomu říkám dokonalá integrace! Když dojedu na letiště, teprve se pomalu stmívá. Do odletu mi zbývají téměř dvě hodiny. Zažívám tam vystřízlivění z iluzí. Poprvé, co jsem v Bratislavě, tam vidím stabilní frontu jak na bezpečnostní, tak na pasovou kontrolu a nedobrovolně se do ní zapojuji. Let dlouhý mírně přes hodinu jsem si užil na prostředním sedadle. V Bulharsku v době přistání už bylo po půlnoci a celkem teplo. Bulhaři nás svezli pár metrů k pasové kontrole. Ta byla dost rychlá mimo jiné proto, že jsem stál u dveří. V prvním bankomatu jsem vybral peníze a vydal jsem se k ubytování na dnešní noc.
Hlavná stanica v Bratislavě
Vítejte na Letisku Bratislava
Pěší nástup do růžového letounu. Stevardi, ale už jsou spíš v modrém než růžovém.

Podobně jako u Skopje nebo Malty, i tento pobyt jsem měl trošku oslazený místní MHD. Týden před odletem jsem si ověřil, že v Sofii opravdu nefunguje žádná noční veřejná doprava a můj přílet je o hodinu později, než jsem si myslel. Z toho důvodu jsem si našel ubytování v pěší docházkové vzdálenosti od letiště nebo jsem si to aspoň myslel. Jen jeden horší nápad byste mohli mít - chtít přespat v Terminálu 1, kam létá Wizzair z Bratislavy. Není tam kde, je to malé a vypadá to tam ošklivě. Taxíky jsem obešel obloukem, protože ty dva kiláky přece dám... V půlce cesty zmizel chodník i veřejné osvětlení a zůstala jen obyčejná silnice, kde projede jen jedno dvě auta za pár minut, ale za to jako šílenci. Jakmile se o kiláček později navrátila civilizace, přibyli spolu s ní toulaví psi. Ze začátku jsem si říkal "Hm, venkov, hafani štěkají a hlídají". Pak jsem míjel jedno stavení a ten štěkot se ke mně začal přibližovat a já seznal, že tam nikde není plot ani pes nemá řetěz a fakt nevypadá přátelsky. Ubytko jsem po 40 minutách chůze našel, kupodivu stále bez psího kousnutí, a složil hlavu v extra velkém pokoji s vlastní koupelnou. Když modrý bůh ubytovacího portálu dá, snad přijde i cashback 15 dolarů.

Sobota
Ráno jsem se v osm vstal a šel udělat checkout. V 11h mě čeká autobus z centra do Plovdivu. Vydávám se podle instrukcí k tramvajové zastávce a tam čekám na jedinou tam jezdící linku č. 22. Zažívám menší deja vu. Stejné číslo tramvaje jako doma a stejné vozy. Jen se špinavějšími sedačkami. V Sofii je to s jízdními řády a dopravou těžké. Předně nutno poznamenat, že jakákoliv veřejná doprava s výjimkou metra chybí v Google Mapách i na Mapy.cz. V Maps.me sice nechybí zastávky, ale vůbec se v nich nevyskytují linky. Na zastávkách ani nejsou vylepeny jízdní řády. Za to na většině je různě čitelný elektronický ukazatel, za jak dlouho přijede další spoj, a samozřejmě v tramvaji se zastávky nehlásí, ačkoliv mají informační displej. K dokonalému zážitku přispívají tramvaje vyskytující se na lince č. 22. Dovezli vysloužilé tramvaje z Prahy s látkovými potahy sedaček. Ty potahy pravděpodobně od té doby nečistili, tak ve vagónu je libé aroma, a u stropu si ještě můžete přečíst přepravní řád pražského dopravního podniku, který se nikdo nenamáhal sundat nebo aspoň něčím přelepit.

Pravoslavná Katedrála sv. Alexandra Něvského
Etnické děti lezou lvovi na záda.

Vystoupil jsem podle mapy v centru nedaleko Katedrály Alexandra Něvského. Katedrála je fakt obrovská. Je poznat, že se jedná o jednu z největších pravoslavných staveb na světě. Uvnitř ní panuje tesklivá ponurá atmosféra dávající nástěnným malbám zvláštní rozměr. Vstup je zdarma, tedy pokud nefotíte. To máte lidových 10 leva (něco přes 120 Kč). Opodál je další kostel, Chrám Sv. Sofie. Ten je viditelně starší a ještě pamatuje Římany. Právě podle něj je pojmenované celé hlavní město Bulharska. V parku naprosti katedrále se dají levně nakoupit suvenýry. Dalších pár minut chůze je vzdálen park Gradska Gradina, který večer slouží jako centrální shromaždiště lidí a fakt to v něm žije. U něj najdete i výstavní budovu bulharského Národního divadla.

Národní divadlo

Před prezidentským palácem je pěkně stříkající fontána, která v noci mění barvy. Projdete-li branou, minete Rotonda Sveti Georgi a vyjdete zpět na ulici, rázem jste u centrální přestupové stanice metra Serdika. Kousek odtud se nachází Katedrála Sveta Nedelya a naproti ní Happy Bar & Grill (bulharské funky a hipster místo, kde se výborně najíst za cenu poledního menu v Praze - chcete avokádové nebo jahodové suši, steak s grilovanou zeleninou? to všechno tam mají). Na druhé straně ulice Mešita Banja Baši, Centrailni Sofijski Chali a Muzeum regionální historie Sofie. Do mešity i jako nevěřící můžete vejít, a to zdarma, a prohlédnout si tamější ornamenty.

Vstup do prezidentského paláce
Rotonda Sveti Georgi
Podloubí na Serdice
Mešita Banja Baši

Autobusové nádraží je vzdálené jen dvě stanice metra. Spořiví to mohou dojít pěšky. Při patnáctiminutovém intervalu se to může vyplatit i těm spěchajícím. Při vstupu do metra můžete narazit na malinkatý chrám Sveta Petka, který unikl stavebnímu ruchu a podívat se na zbytky nedalekých vykopávek. U stanice Centralna gara se nachází, jak autobusové tak vlakové hlavní nádraží. Když se to tak vezme, autobusové nádraží vypadá asi nejlíp ze všech, které jsem zatím viděl. Podle mé online zakoupené jízdenky jsem došel do sektoru 23 (číslo peronu). Protože na ceduli nade mnou jsem nikde nenašel azbukou psaný Plovdiv, ještě jsem se místních ujistil, jestli jsem na správném místě a čekal.

Nabídka piva v bulharském supermarketu

Nastupuji do autobusu s mým online koupeným lístkem a řidič na mě hlesne "kasa". Jak je vidět, sice si koupíte online lístek, ale ke kase musíte stejně, si ho vyměnit za papírek svým vzezřením připomínající účet. Tak doběhnu ke kase a vracím se se třemi lístečky. Na mém sedadle č. 9 už někdo sedí, tak si sednu vedle. V tom tam přijde pán, který tvrdí, že má desítku. Jak je vidět přeplňování kapacity se nerealizuje jen v letadlech. Pak tam dojde ještě ženská s děckem, která má sedět na č. 9 a 50. To se nějak vyřeší, ale pak jim evidentně nesedí počet lístků a obsazených míst. Tak to několikrát manuálně přepočítávají a kontrolují. Podle všeho to ani po manuální kontrole lístků nijak nevyřeší, protože nikdo nevystoupil ani neplatil, tak s patnáctiminutovým zpožděním odjíždíme i s někým navíc.

Cestou do Plovdivu se nabízí výhled na okolní zasněžené vrcholky pohoří Vitoša, které lemují Sofii. Směrem k Plovdivu jich ubývá, až je krajina téměř plochá. Bulharskou zajímavostí je spousta semaforů a přechodů na tříproudové výpadovce směrem na Plovdiv. Autobus nebyl z nejnovějších a uvnitř spíš topil, než chladil. Venku ještě jarní počasí, ale i tak to bylo už nepříjemné a když jsem v půl druhé dorazil na místo, byl jsem rád, že už vystupuji a v té sauně nepokračuji další dvě hodiny k moři do Burgasu.

Plovdiv
Autobus mě vysadil na AG Sever. Tam má vedle sebe příhodně umístěný Lidl. Tedy ty rumunské ceny se mi loni líbily víc. Navíc tam neměli nic místního. Načež pěšky jsem se vydal do centra podél hlavní třídy. Minul jsem vznosné Casino Ric a poledně narvaný Happy Bar & Grill. Já se už chladil zmrzlinou, protože mi to počasí nějak přerůstalo přes hlavu. Sluníčko, pětadvacet stupňů a já dlouhé kalhoty a celkem těžký batoh. Až tak krásné počasí jsem vážně nečekal.

Řeka Marica
Řeku Marica přecházím krytým mostem pro pěší plném různých obchůdků a dostávám se do historického centra města. To je na bulharský způsob obohacené semtam panelákem, semtam brutalismem a semtam nějakou polozbořeninou kdysi pěkného domu. Mé první kroky vedou do Archeologického muzea (Archeologičeski muzej). Za směšných 5 leva se tam můžete procházet sály se stovkami exponátů od Římanů a Byzantinců. Asi nejhezčí muzeum z celého Bulharska, co jsem za víkend stihl navštívit.

Archeologické muzeum uvnitř
Archeologické muzeum uvnitř 2
Archeologické muzeum uvnitř 3

Přes pěší třídu Rajko Daskalov lemovanou mohutným stromořadí a bezpočtem obchodů a kaváren jsem se propracoval k užšímu historickému centru. V podchodu jsem koupil za pár korun burek. Moc mě nenadchnul. Byla to taková velká placka pečiva prakticky bez chuti s občas snad kouskem sýrové náplně. U Mešity Džumaja, do které jsem nenašel vchod, se stranou takřka jakémukoliv zájmu nachází Antický stadion Philipopolis. Je několik metrů pod úrovní povrchu, nachází se u něj kavárna a je přístupný zcela zdarma. O pár set metrů dále a pár desítek výškových metrů výše se nachází Antické divadlo. Ačkoliv se do něj můžete podívat za nepříliš vysoké vstupné ve výši 5 leva, doporučil bych ho neplatit a zůstat nahoře. Vše podstatné odtamtud vidíte a nemusíte kamzíkovat dolů a pak zpět nahorů po vysokých staletími ochozených kluzkých schodech. V letním počasí to bude ještě adrenalinovější výkon.

Ulice Rajko Daskalov
Antický stadion Philipopolis
Antické divadlo

Odtamtud jsem se prošel Starý městem, nakoupil pár suvenýrů, které tu jsou o pár leva levnější než v hlavním měste (magnety za 3 leva, lahvičky s růžovou esencí za 1,5 leva), a kochal se zdejšími stavbami. Je až neuvěřitelné, že vedle sebe stojí jeden středověký dům opravený z fondů EU a hned vedle něj bouračka. Podívat se k Etnografickému muzeu je zajímavé už jen kvůli jeho zdobné budově a zahradě, která ho obklopuje. Uvnitř expozice za 6 leva byla výstava velikonočních kraslic, které takřka vypadají jako ty od nás, a výstavy věnované životu zde ve městě. Na konci 19. století se městu evidentně dařilo.

Všudypřítomný kontrast nejen v uličkách Plovdivu
Páv jako nefunkční fontána
Etnografické muzem

Pár stovek kroků od muzea se nachází vrcholek Nebet tepe. Ten je původním místem, kde byl Plovdiv založen. Počátky jeho osídlení se přitom datují už do doby před 6000 lety. Na vrcholku se nachází spousta různých napůl opracovaných kamenů a naskýtá se z něj dobrý výhled na město. Burek už přestával účinkovat a mě plíživě začal přepadat hlad. Přímo pod vrcholem byla jedna kouzelná hospůdka s lidovými cenami, jenže už jsem na ní neměl čas - byl čas jít na autobus. Pěšky jsem se za třičtvrtě hodiny dobelhal na autobusové nádraží a měl štěstí, že jsem cestou narazil aspoň na kebabárnu. Tam jsem si dal za 3 leva jeden střední kebab. Zatímco u nás střední znamená "vezmi si lupu", zde to odpovídalo velikosti XXL.

Nebet tepe #1
Nebet tepe #2
Nebet tepe #3

Na nádraží přijel autobus se zpožděním. Vůbec byla sranda tam najít správné nástupiště (sektor). Na lístku nic nebylo, žádná tabula s odjezdy taky ne. Jen v azbuce napsané místa odjezdů a Sofii spolu s dalšími několika místy byl věnovaný jen ten nejvzdálenější s číslem 1 z asi dvaceti dalších. Autobus, co dorazil naštěstí nepamatoval tolik jako ten předchozí a panoval v něm příjemný chládek. Na mém sedadle číslo devět opět někdo seděl, ale tím jsem se nenechal rozhodit.

Je libo růžové mýdlo?

Do Sofie jsem dorazil v 20:40, čili asi s půlhodinovým zpožděním. Čekalo na mě náhradní ubytování v Peter Pan Hostel. Před odjezdem jsem si tak dlouho vybíral, až jsem přebral. Měl jsem mít čtyřlůžkový pokoj za 10 € na noc sám pro sebe. Jenže, v pátek dopoledne mi přišla zpráva, že to ruší kvůli havárii vody. Booking ze začátku ani neviděl tu zprávu, co mi ubytování poslalo. A toto náhradní ubytování, jak jsem zjistil, ani nemělo recepci a check-in byl jen do 22:00. Nějak se mi nechtělo dohadovat s taxikáři, žádná MHD kolem nejela, tak jsem ty dva kilometry z autobusáku k němu došel posvém. U hostelu nebyl ani zvonek (s tím jsem vážně nepočítal), jen telefon. Na příchod někoho z hostelu a odemčení dveří jsem si počkal čtvrthodinku. Pokoj ale celkem fajn. Dvě měkké postele, čisté povlečení okno a společná, ale dobře vypadající koupelna.

Pokoj v Peter Pan Hostel
Kabeláž na chodbě v domě, kde sídlí hostel, určitě splňuje všechny EU normy

Po ubytování jsem se šel podívat na nasvícené centrum. Prošel jsem kolem Katedrály Alexandra Něvského, Národního divadla až na Serdiku. Překvapilo mě, kolik že je večer v tamějších spoře osvětlených parcích lidí. Před Katedrálou sv. Neděle jsem zapadl do Happy Grillu a šel se nadlábnout. Dal jsem si krůtí steak s grilovanou zeleninou a mangovou limonádu. V naprostém centru to za 14 leva nebyl zrovna špatný deal.

Katedrála Alexandra Něvského v noci
Socha Cara Osvoboditele na pl. Narodno sabranie
Nasvícená fontána v parku před Národním divadlem
Barevná fontána před sídlem prezidenta
Véča v Happy Grillu (na fotu porce za 9,90 leva)

Neděle
Ráno jsem vstal brzy. Kvůli mé stávkující paměti mě čekala zdlouhavá cesta dvacetdvojku skoro až zpět k letišti. Z hostelu nešel udělat snadno check-out, telefon nikdo nezvedal. Naštval jsem se, optal jsem se ostatních hostů, jak by ho udělali, odemknul si všechny dveře po cestě a poslal majiteli zprávu, že klíče jsem klíče nechal na pokoji. Kolem desáté jsem dorazil za dědou z předchozího ubytování pro mou toaletní taštičku. Poděkoval jsem mu, dal malé dýško a jel jsem zpět do centra. Plán navštívit Bojanu (místo na JZ Sofie) jsem odpískal, protože by to trvalo dlouho, mám celkem těžký batoh a bez map s linkami autobusů a tramvají by to bylo hodně dobrodružné.

Tramvaj z Prahy...
...s ještě nesundanými přepravními podmínkami DPP
A protože na Facebooku se objevovaly reakce, že na těchto tramvajích není nic špatného, připojuji detailní fotku průměrného stavu látkového potahu na sedačkách. Nepovažuji se za příznivce extrémní čistoty, ale toto se mi zdá dávno za hranou.

V metru jsem si koupil celodenní lístek za 4 leva. Značná úspora při srovnání s jednorázovým lístkem za 1,6 leva. Jenže se dá koupit jen v metru nebo infocentrech. Nikde jinde. Na Serdice jsem se podíval k Regionálnímu muzeu a celkem mě tam naštvali jejich přístupem. Velká cedule, že vstupné činí 6 leva pro dospělého a pod tím, že pokud chcete na dočasnou výstavu, dělá to další 1 leva. A oni chtěli po všech osm, protože mají dvě dočasné výstavy, a musíte vše nebo nic.

Naproti přes ulici je Centralni sofijski chali, čili velká krytá tržnice. Můžete tam sehnat něco k snědku i suvenýry. Dal jsem si jeden vepřový šašlik a šel se podívat na blízkou synagogu. Na přilehlé pěší zóně jsem se pokusil si koupit nové boty. Bulharské boty fakt nejsou drahé za ceny od 40 do 80 leva tu seženete nádherné lakýrky. Jsou z kůže, krásně se lesknou, mají i vyřezávané ornamenty. Jen jsem sám nedokázal posoudit, jestli nejsou až příliš balkánské. Na test naslepo mi zas až tak laciné nepřišly

Centralni sofijski chali
Synagoga

Vstup do sofijského Národního muzea archeologie stojí 10 leva, tak očekávám, že bude za něco stát. Mohu říct, že se mi mnohem víc líbilo to v Plovdivu. V Sofii je sice sídlí ve funky historické budově, ale jsou to jen velké poloprázdné sály s náhodnými exponáty bez hlubších souvislostí vystavenými spolu. Nejzajímavější je tamější klenotnice se zlatým pokladem. Fotit se tam (asi) opět nesmělo, neboť tam skoro nikdo nebyl a ti co tam byli nic nefotili.

Jeden snímek natajno z Národního archeologického muzea v Sofii
Národní archeologické muzeum #2

Na oběd si znovu skočím do Happy Grillu na náměstí Svaté neděle. Nechám tam nějakých 15 leva za luxusní menu obsahující steak a v dalším chodu i čerstvé jahody a mascarpone.  Pak pěšky dojdu až k NDK (Národnímu paláci kultury). Tam jsem u zmrzlináren, které jsem míjel, pochopil, že Bulhaři dovedli prodej zmrzliny k dokonalosti. Oni ji prodávají na gramy! Běžná cena je 1,5 leva za 100 gramů. Běžně to probíhá tak, že vám dají kopečků, kolik chcete, do megakornoutu, a pak to spolu s ním zváží. Před NDK je úchvatný park s pěknou fontánou. Vynikl by ještě víc, být jen takové počasí jako včera a ne pod mrakem. Zpoza paláce vykukují zasněžené vrcholky Vitoši.

Steak v Happy Grillu
Jahodový dezert
NDK
Detail plnokvětých tulipánů

U paláce jsem sedl na metro a dojel na Vitošu, konečnou se stejným jménem jako nedaleké pohoří. Metro mě vysadilo před obrovským obchodním centrem, kterému po střeše jezdí horská dráha. Ze zvědavosti jsem ho prošel a celkem pěkné. Rozhodně o dost modernější než většina Sofie. Avšak na to, že jsem si našel, že průměrný plat v Bulharsku je něco málo přes 1000 leva, tak tam ty ceny nejsou fakt nic extra.

Bulharské metro postavené za peníze z fondů EU vypadá fakt dobře.
Stanice metra Vitoša s obrovským obchoďákem nad ní
Nejlepší výhled na pohoří Vitoša, který se mi z obchoďáku naskytl.

Do odletu mi zbývalo něco přes čtyři hodiny. Co teď? Jet už na letiště se mi nechtělo a přijde mi to takové slabošské. Dojel jsem tedy do středu města na stanici Serdika, že se chvíli povozím bulharskými tramvajemi. Na první zastávce jsem neměl štěstí, interval všech víc jak deset minut. Přejdu na druhou stranu křižovatky a za pár minut mi má přijet dvacetdvojka. Pohledem se přitom kochám veřejnou umývarnou. Bizár jako někde v Indii. Přestoupím na jinou tramvaj s jiným rozchodem kolejí, aby mě hodila zpět k metru. Výhled z okének je surreálný plný extrémů, a to jsem v centru. Na bulváru Vitoša vedoucím k NDK si dá ještě jeden burek, tentokrát masový, a mimochodem mnohem chutnější než ten předchozí, a jeden kopeček luxusní zmrzliny od Raffi se stejnojmennou příchutí.

Bulharské tramvaje poprvé
Bulharské tramvaje podruhé
Sídlo Bulharské socialistické strany

Dojdu si na nedaleké metro Serdika a už jedu přímo na letiště. Když dojedu na konečnou mám více než dvě hodiny k dobru. Nacházím se v Terminálu 2, nikde není uvedený můj odlet. Chvilku hledám, a pak si vzpomínám, že na Bratislavu to létá ze starého terminálu. Jako frajer se vydávám na cestu pěšky. Inu, odvážné rozhodnutí. Jsou to tam takové dva kiláčky čili tak půl hodinka pěšky. Na Terminálu 1 je snad zajímavé jen jeho stáří a přeplněnost. Nicméně bezpečnostní i pasová kontrola trvají chvilku a za chvíli čekám před branou na letadlo. To má zpoždění 20 minut. To mě nerozhodí, protože z Bratislavy mi to jede až za dost hodin po přistání.

Pohled z letiště směrem na Sofii pod zasněženými vrcholky Vitoši

Do letadla se boardovalo autobusem někam na druhý konec letiště. Sedačková loterie mi tentokrát přidělila místo u okénka. Při odletu ve tři čtvrtě na devět večer se nicméně nebylo ani na co dívat. V Bratislavě jsme byli něco po tři čtvrtě na deset. Pasovou kontrolu jsem zvládl rychle a jal se hledat co teď. Čistě teoreticky bych stíhal Flixbus v 22:25 z Autobusové stanice, ale nebyly lístky, respektive dvacet minut před odjezdem se objevily, ale za lidový litřík. Všechny ostatní společnosti už ukončily prodej nebo nebyla místa. Z Letiště Bratislava odlétlo poslední letadlo už před pár minutami, poslední mělo přistát chvilku před půlnocí a já čekal na noční Regiojet odjíždějící v 2:15 ráno z Mlynských Niv. Autobusová stanice samozřejmě zavřená už od jedenácti večer a jediný nonstop hypermarket na Zlatých pieskách úplně z ruky. Tak jsem se uložil na sedačky nahoře u odletů a jen doufal, že letiště je opravdu tak nonstop otevřené, jak uvádí na svém webu.

Letadla před starým terminálem
Starý terminál zvenku

Noční jízda z letiště na Autobusovou stanici má v Bratislavě jednu nespornou výhodu. Na rozdíl od denní linky č. 61 jezdí N61 přímo na Mlynské Nivy a obejdu se tak bez přestupu. Chvilku před jednou mě budí budík a vydávám se na zastávku. Autobus šoféruje přímo podle songu Stevie Wonder od Kabátů. Letěl s tím jak šíp, nahoru dolů, průměrná rychlost kolem osmdesátky, zatáčky řezal protisměrem a jel klidně přes čáry. Nikde ani kolo nebo náznak jakéhokoliv provozu. Ve čtvrt na dvě jsem si sedl k peronu č. 32 a čekal na autobus. Začalo lehce pršel a ve dvě 2:15 se přesně podle jízdního řádu zjevil žlutý autobus od Regiojetu. V něm ani nevím jak, jsem po pár minutách a vyfasování časopisu usnul jako dudek a v půl sedmé vystoupil v Praze. Dojel jsem se domů osprchovat a převléct a v devět jsem už zařezával.

Autobusová stanica v Bratislavě během noci. Už to tady bude? Ne, ještě neprší.
Ráno na Florenci

Náklady:
Nutno předeslat, že Bulharsko nebylo tak nízkonákladovou destinací, jak jsem čekal. To nechápu. Ty jejich platy jsou ani ne poloviční a ceny přesto jako u nás. Napříště asi preferuji Rumunsko nebo Makedonii.
  • vlak do Bratislavy ..... 294 Kč
  • letenka Bratislava - Sofia ..... 19,98 €
  • ubytování u letiště na první noc ..... 25 € (snad -15 $)
  • zpáteční jízdenka Sofia - Plovdiv ..... 17,28 leva
  • náhradní ubytování na druhou noc ...... 10 € (po vyrovnání rozdílu 7,26 € v ceně původního a alternativního ubytování)
  • MHD v Sofii ..... 1,6 leva za jízdu nebo 4 leva na celý den (lze koupit jen v metru nebo infocentru)
  • autobus do Prahy ... 225 Kč